Nadarmo práhlo v dlouhé noci
mé srdce divě zvlněné,
pít chtělo úkoj celou mocí,
ó Noci! z ticha pramene.
A když jsem konečně se vhroužil,
ó vody ticha, ve váš chlad,
Tvůj chladný zjev, po němž jsem toužil,
já viděl tam zas u dna plát.
Jak ňadra pila vláhu svěží,
on tichem noci přešel tam;
tvůj obraz teď v mém srdci leží
jak v prstenu drahokam.