S čí hlavy, nevím – přede mnou tu leží
jak hedváb zlatá – jistě lásku znala,
snad často prsty lásky probíhala
v polibcích rovných ořům bez otěží.
Na hlavu majitelky dnes již sněží...
Ó jestli v žití tolik milovala,
jak doba žití k milování malá,
jest duše její jak ta kadeř svěží.
S čí hlavy, nevím – však ty vlasy plavé
jsou jedněm rovny a ten lesk mne svádí,
že skoro, věřil bych, být mohou pravé.
Zřím na nich cos jak záblesk svého mládí
a šepce ret: Ó duše milá, ave!
A ruka vlas ten jakby živý hladí.