Ve vzduch naší zimy šerý, kde mře každý vzlet a vznět, sladce dýchá z Riviery drobnolistý, žlutý květ.
V mlze, kterou pouze svítí jinovatka stříbrem hvězd, hlásá ten květ: Posud žití, někde ještě vesna jest!
Na hebounkém útlém stonku v bledých lístků zeleni deštěm svojich zlatých zvonků směje se mých do snění.
A já nad kalíšky těmi vdýchám balsamický dech, v čas, kdy v šťastné žil jsem zemi, vracím se zas po letech.
Nade mnou se blankyt klene, věčně smavý, hluboký! Apeniny osněžené, světla, jasu potoky!
Bloudím opět pod platány, v jasmínu a myrtách sním, stezky kolem révou tkány, eden svět a život s ním!
Umění, tvá arcidíla mluví opět v duši mou, a z nich vzruch a k skutkům síla blýskavicí proudí tmou.
Sladká vůně! – Všickni snové okřídlení, buclatí zlatovlasí andílkové odlétli – se nevrátí.
Nevrátí se? – Ale přece zlatý po nich zůstal sled, tak zří holá jabloň v řece střesený svůj vlastní květ.
Nemám vše, jak tenkrát snil jsem, mnoho ovšem naopak, ale z toho, kterak žil jsem, zrnko si přec najde pták.
V jiném rámci, v barvě jiné, v jiném ovšem sousvětlí moje štěstí dnes mi kyne i sny, které odlétly.
Tuhý denní boj a práce, v duši žluč, pot na skráni – večer však mne vítá sladce mojí ženy usmání.
Mnohá starost s všedním prachem hází v duši pološer – za to kvetou čárným nachem sladká líčka mojich dcer.
Proti snaze, jež chce výše, krátkozrakých boj a ruch – jen když v souhlasu mi tiše ruku tiskne mnohý druh.
Mimoso! Tak dech tvůj sladký nemůž’ ve mně vzbudit stesk, ano, ani v čas ten zpátky nechtěl najíti bych stezk.
A tak v zimy náš vzduch šerý něhou svou mi dýcháš jen, sladký květe z Riviery, vyzlatíš mi celý den.
Prodchneš vůní moje snění, v tyto verše střeseš pel, Vesny dech jak v sladkém chvění nad nimi by přeletěl!
Cookies on Poetry Cove