Kde jaký květ, žár paprskový sehnul, na stromy u cesty prach šedý lehnul, pták svěsil hlavu v křoví; pod šípy slunce puká země holá
a každou rýhou „žízním“ k nebi volá – leč nebe neodpoví. I v lesa hloub jak dusné ticho vniklo... přes cestu lenivě se hádě smyklo
a hnulo travou žlutou – jak listím slunce paprslek se vkrádal, žár teskný ze všad v obličej mi padal zdí stromů nepohnutou.
Dál! – Náhle olší temná stěna řídne, mé oko v dálce šedou skálu zhlídne... hle, jezero spí pod ní! – Jak slza leží v kapradí a býlí,
jen buk a javor nad vlny se chýlí a hloh a růže vodní. A nevím proč a sedám na kamenu, zírám, jak slunce pere v skalní stěnu,
jak hoří na hladině, jak svadlý list se choulí v lesním loubí, jak vodní pavouk v mlhovité hloubi v své síti visí líně.
A duše má se v hloubi pozachvěla, jak mlhou kraj, tak hlava má se tměla, z vod něco slyším zníti... Dnes je ten den, kdy tůň svou oběť žádá,
– tak lidu báj se v moji mysl vkrádá – chceš jí, mé srdce, býti? Tu vítr šepce, jenž spal ve kapradí: „Ó pojď, ty nevíš jak ta voda chladí!“ –
tu vlna šumí vlně: „Náš nový druh, jak v objetí mu klesnu!“ – a rákos stená, bříza kývá ve snu tak tiše, tajuplně!...
A srdce moje svírá kouzlo cizí, mně zdá se, s žitím všecko že mně zmizí, tak bolestně! – tak záhy! já cítím v chvíli té můj život parný
jak letní den, a jak poušť jednotvárný že mi až příliš drahý! – Juž noční stíny táhnou lesním šerem, já posud sedím v dumách nad jezerem
i nad myšlenek tokem – jen měsíc v mlze bdí nad pustou hrází a tiché laně dívají se z mlází svým velkým, vlhkým okem...
Cookies on Poetry Cove