Kolébko věčna, úzká, pevně sbitá!
(Proč sbitá, když se časem shroutíš sama?)
Vždy děsné nějaké ty tajíš dráma,
kterého dohra za hvězdami skryta.
Tma, bezvzduší, noc, plíseň tebe vítá,
ty vjíždíš v chmurný přístav do neznáma;
jsi spadlou oponou, či panorama
se nové za tebou zas duchu skýtá?
Břeh zřel jsem ve snu – vzdálený a pustý,
řad lodiček u něho tměl se hustý,
to rakve byly – když jsem napjal oko.
A rostly časem, že píď toho moře,
jež sluje věčnost, celém po prostoře
nebyla prázdna v dál i ve hluboko.