Tak vše jest dobré. – Nelze jinak být!
Vždyť chtěl jsem dobro a jen k němu měřil,
ač mnohý mojí snaze neuvěřil,
byl vždycky správný, pravdivý můj cit.
Sám žíti chtěl jsem, všecky nechat žít,
chtěl duch, já nikoho v tvář neudeřil,
a jestli osud proti mně se vzpeřil,
já čelil mu, jak moh’ – dnes zvu svým klid.
A ten je hluboký a zasloužený,
je perlami tkán jako oko ženy,
jež dala pro mne vše a dala ráda.
Víc nelze chtít, víc nelze žádat ani.
Co zbude? Jedno velké děkování,
že tak to přišlo a tak dál se spřádá.