Já nedožil se toho v denní hluši,
bych umění moh’ žít a svojí práci,
část dnů svých tak jsem ztrávil v resignaci,
část v boji o chléb, který nejvíc kruší.
A přece dál všem podávám chléb duší,
a stavím, ač mou práci mnohý kácí,
a letím, ač má peruť peří ztrácí,
a pouze to mne zaráží a smuší:
Že nedočkám se ni paprsku zoře,
jímž skončilo by dlouhé, české hoře,
ni vědomí, po dlouhém žití celém
že krev a cit můj budou pevným tmelem
v té stavbě, jíž se Tvoje příští zvedne,
ó zdrané, štvané moje plémě bědné.