Když Bůh tvořil tvoje tělo, báseň věčné lásky psal,
všecko, co jím věky chvělo, do ní vtkal a vdech’ a spjal.
Pak šel tvořit moji duši a tu málo zbylo mu,
jak po jarních vichrů vání květů zbude na stromu.
Proto duch můj myšlenkami syt a mdlý vždy vidí rád
jak liliji nahé tělo tvé před sebou stát a plát.
V tvém bohatství oželí rád, co v něm chudé a mdlé jest,
po tvých ňadrech stoupá výše, dál a výš až v sféry hvězd.