Kde ruka, která tesala vás v kámen, ó kolossy, ó zasypaný světe! Syn doby mdlé před vámi stojím zmámen, zřím na obrovské údy rozptýlené,
kde ještě v troskách síla dávná květe a studu nach mi v bledé líce žene. Tu Ares v boj hřmí, tamo Zeva kštice se vznáší v troskách paží, noh a rukou;
tam rozeznávám býka šíj, tam lvice, jak zatínají v plece mužů zuby, tam zbytky rukou v kamenný štít tlukou, tam kotouč těl se řítí do záhuby.
A jinde zlomky trupů jen a paží, jen obři s rozbitými obličeji. Ó sílo zobrazená, kdo tě zváží, těl rozvoji ve plné mužné kráse,
ó změti údů v fantastickém reji! ó v zlomcích velký, olympický kvase! Vzdor, touha výš a velkost v každém vzmachu, ať obři to, jenž chtějí nebe ztéci,
se ku Olympu prahu hrnou z prachu, zkad Niké jásající z ruky Otci se snesla, by je s pokořenou plecí v ráz pohrobila v Erebu a noci.
Ať kolem chrámu nekonečným vlysem jste vlnily se, zlomky epopeje, vždy mluvily jste, každičkým svým rysem jen k svobodnému, velikému lidu,
jenž patře v závratné ty velké děje žil přirozeně v síle, v božském klidu. Ó velké básně, kamenné vy sloky, pod rukou neznámého Hesioda
zde pro vždy vypučelé! Času kroky vás mohly zdeptat – ale nezkrušily, a stejně jako Alkaiova óda váš velký rhythmus světem hřmí pln síly.
Teď v lad vás kupí ruka trpasličí, rod obrů rovná školská moudrost suchá, leč krásy zárodek, jenž ve vás klíčí, se nedá spoutat v pravidelné celky,
ba z balvanů té směsi síla ducha líp hovoří a obrovský vzlet velký. Já nechci žalovat, že věk můj malý. Však ptát se musím, po vichřici věků
co bychom příští době odkázali? Co v rumu měst, jež příští doba zryje, co hovořiti bude o člověku, kde bude síla naše, poesie?
Tak opustil jsem vás, ó velké trosky, v své duši maje Hellady sen rosný, ten velký život, svobodný a božský; však odpověď mi rázem děsná zněla,
když s hrůzou zřel jsem oloupen své o sny s Mont Valérien uloupená děla.
Cookies on Poetry Cove