Chci býti sám. – Jest milá mi ta ves, jak do dálky mně k vůli zanešena, ten na obzoru zasmušený les i pole před ním dlouhá, zasněžena;
i mlhy závoj od nebe až k zemi, sníh v stromů korunách, keř bezu, který nah na střechu klepá svými haluzemi,
i prázdná ptačí hnízda pod okénkem, i zástup holubů, jenž rejdí nad přístěnkem. Jak těší mne, když z rána vyhlédnu a vidím, kraj že zavátý jest celý!
čas pomalu se táhne k polednu, leč mračno šedé slunce nerozdělí... Tu mnohá myšlénka vjezd v duši slaví, tu tiše, potají
ke mně se sletají sny mladosti a táhnou kol mé hlavy; jest mysl má jak chmurné nebe zimní, jež volá k duši mé: ó dřímni si jen, dřímni!
Tu z dlouhé chvíle vyjdu v zpustlý sad, ves v mlze pode mnou si podřimuje, ve mračných výšinách nad sněhy lad vran stádo tichým křídlem poletuje;
nad rybníkem se páry táhnou líně, jen vrby vyhnilý kmen tiše nachýlí své jíním šedé proutí ku hladině...
ba v tichu tom se nehne ani třtina, ve sloupech křištálů utkvělo kolo mlýna. A v lese stromy také bez hnutí – viz, klenbou sosen na sníh stíny vběhly,
slyš, ve výši jak křídel vanutí... strom na tě střásá stříbrné své jehly; pod ledem zvoní lesní pramen čistý a k němu v chumáči
kapraď a bodláčí své rozkládají protkávané listy, však ticho kol jak na hřbitov bys vkročil, pták odletěl a brouk se v lupen svadlý stočil.
I přijde večer – v tichých myšlénkách se stezkou v sněhu ku domovu vracím, v mé oko zírá červánkový nach, a vidí, jak se v těžké dumy ztrácím.
Jak rád jim celé srdce otevírám! jak ve snů zrcadle své růže usvadlé svou slzou vlažím a do kytky sbírám,
a nevím sám, že kahan dohořívá, a v krbu myšlének že sotva popel zbývá! Tu poznávám, jak tiše k jeseni se nachýlil můj život jednotvárný,
jak samota jest krbem nadšení, kterého plamen pro ten svět jest marný; jak v přírodě jest nesmrtelné žití, jak věčný je ten chvat,
jímž ona tká svůj šat, v němž lidský život jest jen tenkou nití; že nejlíp jest, juž v srdci hrob si sklenout a blaho největší na všecko zapomenout...
Cookies on Poetry Cove