Na nedělní rád myslím odpoledne,
jichž na vsi zažil jsem tak velkou řadu,
ve vřavě města hlavu v dlaně kladu,
kam upomínka jako motýl sedne.
Zřím, v tichých polích jak den zářný bledne,
chat modravý kouř za topoly vzadu,
stín pastýře, jenž obrácený k stádu
za mroucím sluncem ob čas hlavu zvedne.
Pár pestrých šátků nebo zástěr polem
se míhá jako v trávě luční kvítí
i zniknou brzy za olšemi plotu
a ticho; čekanka svým nehne stvolem.
Z vrat hřbitovních sem bledým zlatem svítí
verš známý: Já jsem cesta ku životu!