Zas vítr od severu
se rozlet’ po strništi,
a v pavučinách rosa
se jako slzy blýští.
Po ztuhlé, holé zemi
se plazí svlačec svadlý,
již s něho větru dechem
kalíšky mnohé spadly.
Ba spadly a teď větrem
kol hlavy mojí pádí
a s nimi dávní snové
z dob ztraceného mládí.
A letí kol mé hlavy,
bůh sám ví, kde jsou doma,
a sotva v duši sáhnou
a k písni pohnou rtoma.
Teď podzim píseň pěje
a každý si jí všimne,
a smutno, chladno v srdci,
kde na chvilku jen zdřimne.
Ta počne na strništi
a rozželí se v háji,
a sotva najdeš srdce,
jež celou vyzpívá ji.
A kdyby vyzpívalo,
již neví v době příští,
že mlhy na obzoru
a větry na strništi.