Ký byl to hlas a co tu chtěl
v tom srdci zašlapaném?
A sladce tak a vábně zněl...
však srdce to již schvátil žel,
svým dávno není pánem!
to jako v cele žaláře
se tluče svoje o zdě,
ne do tmy mu, ne do záře
pták v srdci zapěl pozdě.
Ó nech to být, ó nech to snít
v tom srdci zašlapaném,
jen pohleď jarní na pažit,
tam jeden prozpěv, jeden kmit,
vše plá tam vesny ránem;
však v srdci opak – noc a šeř
to v dum svých bloudí hvozdě,
jest největší to kletbou, věř,
pták v srdci zapěl pozdě!