Kdo velký, zvolna z té areny světa,
host tichý, ztrácí se syt denní vřavy;
tak’s odešel a za haluzí slávy
a k hodu žití jiných roj se slétá.
Však v dálku do mlhy se halí meta,
ten, který spad’ s tvé posvěcené hlavy,
ten laur, ó pěvče, ač byl hořký, tmavý,
ten v srdcích jedině jen tobě zkvetá!
Tys jeden z posledních byl krásy kněží,
jak orel vysoko táh’s nade všemi,
kam k slunci oko odváží se stěží.
Teď s rozbitými ležíš perutěmi,
teď s kaditelnou, s věnci každý běží,
roj špačků křičeti můž – ty jsi němý.