Tak z hloubi znělo to, tak snivě.
Pták zakvílil na opuštěné nivě
a ticho bylo zas... Kdos kráčel za zdí.
Já viděl měsíc, kterak mračna brázdí,
a za ním šel jsem, vše kol bylo v stínu
a z dlouhých zahrad, z mýtin lesních klínu
to znělo zas tak nyvě
a konejšivě
zpět v štěstí, eden, lásky do vesny:
„Ať se ti zdávají pěkné sny!“
Lze přáti více? Sotva. Jdeme světem.
Tu na chvíli se ukojíme květem,
jenž kývá z opuštěných zahrad plotu.
Kde berem jen tu lásku ku životu,
tu sílu dál jít, kdy nám všecko vzato,
kdy místo „Ave, lásko!“ díme „Ave, ztráto!“
kdy víme o sobě jen, pouze víme,
jen sníme?
Jsme spolu, zříme věčné do vesny. –
„Ať se ti zdávají pěkné sny!“