Na skále hřbitov smutný, opuštěný
tak tichý jest jak srdce v mlčení;
pod skalou řeka valí svoje pěny:
toť obraz žití v jeho proudění.
Ó jak jsem často zamyšlen zde stával
se srdcem tichým, s duší blaženou,
a dole bouřil vln zpěněných nával
a v skály bušil trojí ozvěnou.
A jindy řeka dolem tiše spěla,
v svém klínu hvězdy i stín olšiny,
leč duše má se zase bolem chvěla
a nikde spásy záblesk jediný!
Než v citu spor i v řeky píseň šumnou
se skály hřbitov shlížel něm a tich
jak stařec, který myšlénkou jat dumnou
na skálu used’ v luny paprscích.
On zřícenina! On hrob každé touhy
v červánků růže povznesl svůj kříž!
Jak ironie úsměv paprsk dlouhý
jej ozářil – a všecko ve tmách již.