Jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne,
jen sotva vítr vlny zčeří líně,
po vodě v dálce plachta bílá táhne
jak racka křídlo nebes ve hlubině.
Štít chatky rybářské se větrem kývá,
nad ním se staví řady těžkých mraků,
a z nich král bouře dívá
se na krb zbořený do hnízda mořských ptáků.
Snad vědět chce, zda ztuhlo křídlo jejich,
by věštbu jeho hněvu nesli světem. –
Ha, juž je vyplašil a po peřejích
juž táhnou v dálku rychlým, tichým letem.
Já hledím za nimi – jim ve zápětí
jak vítr vstává, vlna kypí jekem,
jak dále, dále ptáci k lodi letí
a stožár s teskným obletují skřekem.
A hledím za nimi a myslím v duši:
tak i má píseň v šírou dálku pluje,
i ona bouři tuší
a srdce soucitná ve pláči obletuje;
a prosí o domov a stená, úpí,
juž za ní bouře, života bouř táhne...
Já nedomyslel – páry v mrak se kupí,
jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne.