Ve skalné chmurné sluji tmy věčné u brány od pádu zbojných duchů spí Satan spoutaný. Slyš! slují letí smutné a teskné vzdychnutí, div nechvěje se hrůzou i skalní klenutí.
Zas ticho – V svitu luny spí venku luh i les. Tu Satan probudil se a hrdé čelo vznes: „Ký sen mne v sítě chytal, kdo pouta moje sňal? kdo nasadil mi křídla, bych k blankytu se vzpjal?
Kdo vzkřísil vzdor můj spící, kdo obrnil mou hruď? kdo řek’ mi: Setřes pouta a vstaň a bohem buď!? Sne! čaroději! vzhůru! jdi hledat člověka, ať spolu roztrháme svá pouta odvěká!“
A člověk? Hledá pravdu pln vroucí naděje, na víčkách těžké snění, na čele krůpěje; i usnul – lampa zhasla – ó divný, divný sen! kéž člověčenstvu jitrem by moh’ být vyplněn!
Zde skutkem vše a pravdou, co v snění toužíval; i probudil se rázem a v noc se zadíval: „Kdo,“ zvolal, „nejtajnějších se dotknul srdce strun? juž vím, nám země rájem a nebe, to náš trůn!
Pryč staré, bludné báje, pryč hnusné okovy! Teď člověk ve člověku jen bratra osloví; myšlenkou vzletne výše nad čas i nad prostor, že zmizí jemu hvězdy jak orlu čela hor!“
Na prahu nebe v nachu duch země, Ariel, na rozložených křídlech se v divném snění chvěl, v člověka duši zíral i v duši Satana, zřel myšlenek jich plamen i pouta strhaná.
A v strachu, v udivení let k trůnu Jehovy: „Ó, Pane, chop se blesků! hle, strhal okovy své bídy člověk drzý a v spolku s duchem zlým chce oblohy týn ztéci a smát se bleskům tvým!
Ó povstaň ve svém hněvu, ó bij a nič a pal! jak druhdy do propastí je hněvem svojím sval, až slávy tvojí leskem zem znovu zahoří!“ – Bůh jemně usmívá se a tiše hovoří:
„Ó byť i vzpjal se člověk se vzdoru pochodní, byť strhal s nebe hvězdy i zoři východní, byť šlehaly až ke mně všech sporů plameny a kol mne v strachu chvěl se tlum duchů zděšený:
Víc ku hromům a bleskům má ruka nesahá, nechť sem až k trůnu mému jich vzlétne odvaha! Já vstříc jim vyjdu klidný a v divý války jek: jen skanout nechám tiše svých zraků paprslek!
To pohled mojí lásky; ten jeden, jediný, hloub sáhne nežli blesky jim v srdcí hlubiny, on vykoupí zas lidstvo a zemi posvětí a člověk svému bratru zas klesne v objetí!“
Bůh domluvil.V své sluji dál Satan v snách se chvěl, nad zemí hvězdná křídla zas rozpjal Ariel, dál člověk bděl a bádal snah nejkrásnějších pln, a hvězdy dále spěly, dál hřímal příboj vln.
A nad propastmi vznášel se jak v den první bůh a teplo dýchal v slunce a tvorčí sílu v luh, by každý v květů vůni a hvězdné záři čet’: „Jen láskou trvá božství, jen láskou žije svět!“
Cookies on Poetry Cove