Ó básníku! ty včelo, která sbíráš
pel myšlenky, v jak zdobné uzavíráš
jej nádoby! Tu zlatou ambrosii,
již upustil Zevs na zem, v poesii,
jež změnila se, jak ji oku tajíš!
A jaké formy pro skvost její zbájíš!
Řeč kovem tobě plyne v toku bystrém,
nad proměnami Protea jsi mistrem:
dnes do onyxu, do achatu zítra,
neb do sloně sen vrýváš svého nitra,
pro myšlenku číš drahokamy vroubíš,
a stonkům břečtanovým akant snoubíš,
jak starý mistr florentinské školy.
Tu vůni citu skryješ do fioly
neb do vázy, jež jak lilie štíhlá,
jak hrdlo táhlé, které labuť zdvihla,
když vzletla v azur, aby světlo pila,
jak v tanci svém by zkamenělá víla.
Vždy s úctou tvoji pozoruji práci,
znám kouzlo formy, zrak můj rád se ztrácí
v tom tanci kruhů, ve linií sklonu,
z nichž na mne zdá se padat moře tónů.
Myšlenky skvost je zvýšen formou touto.
Však často rád bych každé strhl pouto,
mně v středu tvojich skvostů zasteskne se,
chtěl bych se octnout krásy ve pralese
a z ručeje, jenž s šumem v dol se sklání,
zas doušek svěží holou čerpat dlaní.