Na přísné kathedrále, která k nebi
se zvedá s pilířů a fijal lesem,
humoru plný a s komickým děsem
zmok, žába, rarach pitvorně se šklebí.
A velké fresky posledního soudu,
jak zbožný středověk je s hrůzou básnil,
vždy humor frašnou episodou zjasnil,
vtip raketou šleh’ z krve a slz proudu;
neb dobře věděli ti mistři staří:
To druhá stránka lidského je žití,
týž duch, jenž s anděly se k hvězdám řítí,
rád s ďáblem sobě v blátě zataškaří.