Jak dumá stará zřícenina a zamyšlený zdiva bok si ostružinou obepíná se kloníc v řeky vírný tok!
Kol šumí hluboký les, taj vlnami trávy splývá a ptactva jásavý ples se tlumí jak pohádka snivá,
a vánek jako by šeptal dyšící přes kapraď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď!
Hrad pyšný stával na Ohebi a patřil v dol a snivou pláň; teď ve omšené zdiva lebi mu hnízdí netopýr a káň.
Kde hlavní vchod kynul kdys, na bráně moh’ jsi čísti, neznámé ruky rys tam vtesal do věnce listí
a vánek to krajem šeptal a ptačí to zpívala mláď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď!
Jak často vjížděl rytíř mladý v tu bránu, hezký, mladý jun, s pavlánu dívka luzné vnady co dívala se v zvuku strun.
A trubky lovecké hlas na vlnách hvozdu se ztratil a měsíc její vlas a jemu přílbici zlatil.
Ó, budiž mojí, on šeptal, ó, vánku, líčka jí schlaď, a líbal dřív, než se zeptal – Mlč, neprozraď!
Pak ženský klášter byl to dlouho, znik’ hlahol strun a mečů chřest. Kdo tebe umlčet můž’, touho, ty v srdcích věčně budeš kvést!
Co při růženci v modlitbách sbor celý prodléval tiše, stín štíhlý pod okny se táh’ mladistvé abatyše.
Co z toho, on se neptal, jen v skálu výš nohu vsaď, a svorník nad branou šeptal – Mlč, neprozraď!
A léta přešla, hrad byl rumem, čněl v jasu slunce tich a něm, tu zkolébáni stromů šumem dva milující přišli sem.
I sedli tam, kde kynul mech, a ruku v ruce měli, a v ptactva zpěv a sosen vzdech do očí sobě zřeli.
Nech, vzkřikla – on se neptal, ó, líbej dál a hlaď, ráj celý v ouško jí všeptal: Mlč, neprozraď!
Dnes projdeš klidně zříceniny nad skalou čnící jako stráž a vesel v hloub a lesní stíny a do kraje se zadíváš,
na řeky stříbrný pruh, na azur rozpjatý v dáli a plný dumy a tuch, pak zajdeš mezi skály
a hrabeš v mechu a listí přes hloh a přes kapraď. Hle – balvan, v němž můžeš čísti: Mlč, neprozraď!
Cookies on Poetry Cove