Kolem lesů černé řady,
a jen zde bor vymítěný;
smutno všady – ticho všady –
a ty pokácené kmeny,
jenž se v dálce v mlhu noří,
ční tu jako dávných moří
zkamenělé, bílé pěny...
Jaký les to byl as prvé!
teď tu jako na bojišti,
jen pod kmeny místo krve
slziček se květy prýští.
Chudé květy – bez ozdoby –
dost na tom, že věnčí hroby,
ať se v nich má slza blýští!
V středu javor na té pláni –
zapomněli snad jej v spěchu?
Jak se chvěje, jak se sklání
v podjeseně mrazném dechu!
snad že záhy pád svůj hádá,
neboť žluté listí střádá
pod hlavu si v žlutém mechu.
Ani pták zde nezapěje –
snad se toho ticha leká;
písní bor se nezachvěje –
snad na nové jaro čeká!
Příroda se zamyslila:
kterak dříve krásnou byla,
krásnou – ale bez člověka!