Stál jsem na vlhké dlažbě pod gotickou klenbou, blíž zdi, kde druhdy byl pochován Žižka.
Stál jsem a dumal na místě tom, kde nezkrocený si k spánku uleh’ a kde tiše dřímal v slávě a úctě,
než přišel tupý žoldák, a ostrým vypáčil rýčem mříž hrobu a rozbil desku, než přišel tupý žoldák,
ty drahé vyzved zbytky, než hrobku rozházel a srovnal se zemí poslední lůžko olbřimých údů.
Stál jsem a dumal a ptal se v duchu: Proč ničeho nám nedopřeje zlý Osud?
Proč vše nám béře? Proč nevzbudil Bůh ve poslední chvíli nám srdce horoucí a silnou ruku, jež byla by s láskou
ty kosti zachránila, jak onen převor Ravenský, jenž Dantu prokázal lásky službu, než moh’ je spáliti katan
na povel papežské bully? Stál jsem a dumal: a myšlenky mé létly v minulost, kdy pouhé jméno tvé, zvuk pouhý
stačily, Jene, děs nahnat císařskému majestátu, že v chvatu největším rozkázal sebrati
vše zavazadla, že odřekl nocleh a jako běsy štván ujížděl odtud, neb v tichém chrámu najednou před ním
se zvedal obrovitý tvůj stín, Jene, s palcátem pozdviženým odvetou hroze! Stál jsem a dumal:
jaká jest síla tradice po staletí a jaká drtící hrůza se snáší z uražené velebnosti ducha a vrývá se hluboko
do srdcí zloby, je bičujíc důtkami antických Erynií... Stál jsem a dumal:
Kde tlí tvé kosti? Či vskutku spálila je ruka fanatická? Prach svatý zda rozházela v čtyři úhly světa?
Či zbožná ruka bratří je skryla kamsi v nedostupný úkryt potomkům v úkoj? Ó, šel bych z místa k místu
a klepal na zeď každou a pilíř a šeptal a pravil: Ozvi se nám, ozvi, dej znamení, zjev, kde jsou tvoje kosti,
ať schátralé luze jsou postrachem, ať zženštilému pokolení jsou povelem,
ať dobrým vnukům jsou radosti ukojením a posilou... Však darmo! – Chrám je pustý a hluchý,
zeď bílá, holá, s vlhkými skvrnami dlažice chladné; jen pověst a s křídlem již potrhaným
kol létá nad hlavou pozdního vnuka, a šeptá s tupou resignací dědů: Zde dřímal Žižka!
Cookies on Poetry Cove