Ó nadšení! v života bouř a klamy, tys duch, který se vznášel nad vodami, když do chaosu tvorčí slovo spělo! Tys holubice, která na Jordanu,
když z oblaků „tys syn můj milý“ hřmělo, se vznášela nad nejsvětější hlavou! Tys tajný hlas přes vlny oceanu, jenž Kolumba ved’ k břehům nových světů,
jenž vln i lidí zkrotil zpouru dravou! Tys orlí křídlo, jehož čaroletu když svěřil Jan, co v jeho duši jemu vřelo, v Helikon zkvětly Pathmu srázy skalné,
kde v blescích se mu nebe otevřelo! Tys oko ducha, bystré, pronikavé, jímž Angelo v balvánu mramorovém zřel spát své sochy v kráse idealné,
že třeba bylo, z něho ruka smělá by vyprostila božská jejich těla! Tys nad tím proudem, jehož vlny tmavé chtí stopám ducha lidského být rovem,
zář slunce věčná, božství paprsk zlatý, vše hřející a nikým nepojatý! Kde chceš, tam vaneš – kdo tvé lety stihne, v sen umělce tvá peruť jen se mihne,
a nežli štětec, nežli dláto chytne, zář myšlénky, již v duši probudila, juž meteorem mizíš v kráse třpytné, juž blaha řeka duši rozproudila,
juž v sladké tuše srdce plá i hraje, v němž v tichém snění perla činů zraje. Tys vypustilo řadu oněch duchů, jenž v luhy rajské pout života mění,
tys živilo v jich srdci božskou tuchu na spásy den, jenž člověčenstvu blízký, že nyní podél proudu zapomnění ční stíny jejich jako obelisky,
jenž tknuty tebou září vzplanou novou a rozpějí se písní Memnonovou! A jak ten obr ve křesťanské báji na mocné pleci v bouře běsném jeku
nes’ božské dítě přes rostoucí řeku a vírou silný nekles’ v šumných pěnách: tak na rtu píseň o ztraceném ráji nes’ každý z oněch v času bouřných změnách,
ať jho života sebe víc jej hnětlo, na mocných plecích božské dítě, „světlo“! Ó skloň se křídla svého mocným letem nad touto zemí, kde z kalichu plály
tvé mocné žáry, šírým jdouce světem! Ó skloň se jen, by v hymnus neskonalý duch člověka se vznítil uvolněný! Ó je-li pravdou, že nám bránu ráje
meč archanděla střeží plápolavý, pak tebou dávná vyplní se báje; jen tebou ráj nám bude otevřený a lidstvu v spánky uvitý laur slávy!
V tvé svaté záři země znova zmladne a v objetí si člověčenstvo padne! Tak snil jsem v troskách. – Duch můj, labuť skvoucí, čím výše vzlétne, čím hloub v hvězdách bádá,
čím myšlének víc, bílých per z ní padá, tím více touží v říše nehynoucí. Tak nyní též. Noc byla nad krajinou, když opouštěl jsem trosky zasmušilý
a tiše kráčel sosen klenbou stinnou. V ruinách náhle rudé světlo vzplálo, snad při něm cigán hřál se noční chvíli... Tma na horách a mraky na obloze,
hlas hromu dutý do dálky se ztrácel, mně zbloudilému v myšlénkách se zdálo, jak z divoké bych výpravy se vracel a nocí hřímal na Žižkově voze...
Cookies on Poetry Cove