Ó zříceniny! což jste v proudu věků, v úsměvu jara, ve vichřice jeku, v půlnočních tmách a v blesků rudém svitu! Sen zkamenělý dávno mezi lesy,
čas nedbá o vás – člověk se vás děsí, a příroda k vám zírá bez soucitu! Když vzplane jaro v luzném šatě krásy a hnízda větvím, hnízdům ptáky vrátí,
na květ rozdýchá růži na souvrati a v smavý palouk vetká sedmikrásy: vás nevšimne si – sotva políbením se paprsk slunce dotkne zdí, kde v skrytě
fialka v listí, první jara dítě, svůj vonný sen vysnívá pod kamením. Nad vámi skřivan nebes po azuru své písně smavé rozvěšuje zvonky,
pod vámi v lese datel ťuká v kůru a slavík v letu zčeří anemonky, jenž tknuty jeho křídélky se chvějí, jak sny o lásce v dívčím obličeji.
Vše v novém šatě – vy jen bez proměny! vše v svorném plesu – vy jen zapomněny! A léto, které na mez svlačec věší, korálky brusin tmavé pod ořeší,
jež hvězdám blankyt, chrpu žitu dává a v rudých jiskrách koukol rozsypává, dá slunce vám jen, jehož žáry parné ve skály vaše perou jednotvárné,
jenž do zdí žhavé střely zabodají a s ještěrkou jen hada vylákají, by na výsluní zhřál se mezi vámi a zelenými zahrál šupinami!
A v mraků tísni, když se slunce schová a bouře táhne nad lesy a luhem, vy první jste, kam padne purpurová zář blýskavice v živlů boji tuhém.
Jak nadšení, které se dlouho vznáší nad věštcem v těžké dumy pohříženým, až náhle sjede a vše v plápol vznítí, tak Perun bičem blesků napřaženým
myšlénky vaše se skrání vám plaší! Jak poletují v divém hromobití ti netopýři, havrani a káně, div jejich skřek i bouři nepostraší!
Když jekem větrů oživují stráně, když úpí les a v chaos vše se mate, na skále v blescích vy se usmíváte! – Aj hle, juž jeseň krajem vážně chodí,
skráň vrásčitou má révou opletenou, ve tmavý lupen smavá jabka vine, a umdlená když s hlavou nachýlenou pod vaším stínem trochu odpočine,
tu žlutých listů hrstku do vás hodí a nad mladostí prchlou zalká vzdechem a dál jde vaším provázená echem. Pak zima teprv, sníh a mráz a ledy
vous setkají vám stříbrný a šedý, do puklin oken jíní nasypají, i ručej, který kol vás hučel, ztají; jen větry pošlou, by vám hrály v snění
a vtiskly na vás pečeť zapomnění! Tak život pro vás, příroda jest hluchá, vy skvrnou jste na skvostném jejím hávu, vy trnem jste ve květném zlatohlavu,
vy v sadu jejím jste jak haluz suchá. Co po vás jí? – Však člověk, jehož činů jste smutnou stopou, člověk, jenž vás stavil, by ve vás žil a válčil, hrál a bavil,
proč teď se leká chladných vašich stínů? I příroda, jež zdá se zhrdat vámi, ta hada aspoň v rumech vašich tají; však člověk, zvýšen času nad změnami,
buď láme vás – anebo o vás bájí. Však co by měl ve runách vašich čítat a v stínech vašich den své spásy vítat, ve bouři žití do vašeho chladu
jít pro myšlénku, těchu, pro poradu, ve stopách reků, jenž zde vedli boje, své malicherné stopit sny a stesky a z vašich skalin vykouzliti zdroje,
z nichž nadšení by zářné šlehly blesky: ten člověk láme kámen po kamenu a radost má, že rumů balván jeden na chýžky jeho celou stačí stěnu.
A při krbu, když mrazný přijde leden, o vašich rumech divné báje snuje a dětem svým je s chvěním vypravuje: o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou, o plamenech, jenž ze zdí vašich šlehnou a šerem noci modrou hoří růží, a tká svou báj, až louč mu dohořívá
a v jizbě se jak v duši dítek stmívá. Tak minou léta – vaší slávy hroby, čas nešetří vás, člověk, ten vás drobí. Teď vím, že čas, když krajem tímto spěchal,
vás, jako čtenář známku v knize, nechal; teď přišel jiný, dál čte, kol vás pádí, jste přežilí! – co vaší zhoubě vadí? Vy klesnete! ni haluz nepohne se,
ni ptáče v písni neustane v lese; vy klesnete, a slunce vyjde znovu a snad osvítí les na vašem rovu, snad vesnici, snad město doby nové.
Ó, juž se z dálky mohutný proud valí, nešetře ani výspy myšlénkové vše černou pěnou příkrovem jak halí, vše trhá, boří, rozhází a změní,
to světa soud je – příval zapomnění.
Cookies on Poetry Cove