Ó jistě dávných věků obří plémě
do skály tesalo ty postavy,
i z obrazů z nich vane hrůza ke mně
a duch se noří v pravěk mlhavý.
Kde nyní jsou těch obrů dávní otci
a jaké bylo náboženství jich?
jak meteor, tak znikli věků v noci,
ni dějin prach jim v sled se nepozdvih’.
Ký jejich národ, hry a obyčeje
a zábavy a snahy, zápasy?
Jen maska kamenná se v skále směje,
v svém šklebu hrozná jako před časy.
Déšť s vichrem rysy děsných tváří zbrázdil –
zda bozi to, zda zla jsou symboly?
Vchod k sluji podzemní čas rumem zazdil,
jen šakal skučí v noci v údolí.
Buď jak buď, kdo jim otci, obři byli,
jen k velkému se nesl jejich pud,
ať barbarstvím šli k neznámému cíli,
ať násilí jim bohem nebo blud.
Co chtěli, bylo velké, gigantické,
nechť země tvářnost sebe víc zryl čas,
ty kolossální postavy dvě lidské
jsou v poušti věků volající hlas,
jenž praví k nám: „Jak vy jste nepatrní,
co vaše věda, obchod, umění?
Do věků brázd sijete shnilé zrní,
a věno vaše bude zničení,
co my tu děsní budeme stát věky,
rys velké snahy zašlých století,
až země celá v lávy horké řeky
se shroutí sluncí v žárné objetí!“