Byl svátek mrtvých... Já děl k svému srdci:
Ó srdce, které dýcháš pouze láskou
a živeno jsi přízně sladkou rosou
a laděno vždy poesie hudbou,
ó srdce, rozkvětlá ty smavá růže,
čím tobě svíce jsou a hrobní věnce?
Čím tobě usvadlé ty suché věnce,
v nichž vítr úpí jako duma v srdci,
čím tobě myrty jsou a bílé růže
na hroby mrtvých naházené láskou,
ty živeno jež Saphy božskou hudbou
zveš slzy rozkoše své duše rosou?
Čím tobě slzy splývající s rosou,
čím tobě smrt, čím hvězdné ráje věnce
i s mystickou svou čarozvukou hudbou?
Ty nebe samo nosíš ve svém srdci,
v němž bůh se tobě objevuje láskou,
a vykvětá ti z něho štěstí růže.
Ó dejte mi sem rychle růže, růže!
Ať zmizí hroby vlhké noci rosou,
ať zmizí, v kolébky se změní láskou,
ať pouze radost plete srdcím věnce,
ať pouze láska mluví lidem k srdci
svou nejkrásnější, nejluznější hudbou!
Jsem jako zmámen zvonů smutnou hudbou
i vůní, kterou hrobní dýší růže,
kdos balvan přivalit chce k mému srdci,
mé oči jasné zkaliti slz rosou,
mých zvučných rhythmů rozdupati věnce,
smrt sama křepčiti chce s mojí láskou.
Já ale k smrti pravím: Budiž láskou,
buď životem a spij se jeho hudbou,
a znova zkvětou hřbitovní tvé věnce
a z důlků očních budou tobě růže
se hrnout operlené slasti rosou
a slavík hnízdo bude mít v tvém srdci!
Tak lásku v srdci svět vykoupíš láskou,
že bude plesem, rosou, tancem, hudbou,
jak růže sprchnou na tě hvězdné věnce...