Svou slávu poslední ve prachu moři
po hrobech táhnul večer červencový
i po zdi staré, tak že plál jak nový
kříž zlacený, jenž v staré mříži hoří.
Na každém hrobě, jakby roven zoři,
hrál podivný lesk temně purpurový,
ve trávě chvěl se, nápisů hrál slovy
na desce kříže, který v zem se boří.
A já jsem pravil stoje s holou hlavou
v tom ohně moři: „Pane, jaké světlo
zde rozléváš, co s rajskou zde chceš slávou,
kde trůní Smrt? – Nač v tříšť a troucheň
edenské růže sypeš? – Chceš, by kostí zkvetlo
v mžik illusí, co nemá budoucnosti?“