I já to cítím v této chvíli,
jak vozka Osud otěže
z mdlé ruky pustil beze síly
a koně mdlé již soutěže,
již dlouho hnali povoz žití
a kterým klesla odvaha,
za jiné v další hromobití
a dálku cesty přepřáhá.
Je z dálky slyším temně dusat...
cos bleskem šlehlo v pozdní šer...
Hoj, kterak teď as budem klusat,
vždyť oheň plá jim ze nozder,
jich hříva do tmy divě vlaje
a fosforným se leskem skví,
ti Adama též štvali z ráje –
ten Kletba, druhý Zoufalství!
Tak v kratší žití polovičku
se vrhnem s těmi, duše má,
když slepý Osud zadrh’ kličku,
ó svěř se těm již oběma!
z nich netrpěliv každý frká –
za mrtvým štěstím jeden hled!
Smrt zakuklená povoz strká,
jest zapřáhnuto! Nyní v let!