Zkalená voda nepohnutě stojí,
v rákosí veslo s loďkou polámanou,
nad ní se v slunci mušek davy rojí,
jak lásky slzy ve tvář uplakanou;
zkalená voda nepohnutě stojí –
jak myšlenky ve pusté hlavě mojí.
I probudí se vánek v hustém sítí,
s topolů listy smutnou píseň spřádá,
pak jak by náhle touhou chtěl umříti,
se v bílá ňádra vodních růží vkrádá;
i probudí se vánek v hustém sítí –
jak píseň v srdci, když svou dobu cítí.
Nad tichou vodu pnou se květy bílé
jak naděje ve srdce rozvalinách,
jak první zpěvy ve původní síle,
když ztápějí se v mocných citů vlnách;
nad tichou vodu pnou se květy bílé –
jak sny v lásce smutné a přec milé.
Hle, u vábný se věnec květy pojí,
hned kalich vztýčí, hned pod vodu padnou,
jak myšlenky, které se v hlavě rojí,
a hned zas mrazem skutečnosti chladnou;
hle, u vábný se květy věnec pojí –
sem věnec ten na tichou rakev moji!
Nad jezerem se v mraku hromy nesou
a mrtvé ticho šírým krajem vane,
dozvuky žalné v rákosí se třesou,
jak smutné stony lásky oplakané;
nad jezerem se v dálku hromy nesou –
leč kořenem mé lásky nezatřesou.
Blesk projel nyní tichou vodní plání
a hrom zahučel jemu ve zápětí,
stoleté duby čela k zemi sklání,
z rákosí ptactvo vyděšené letí;
blesk projel nyní tichou vodní plání –
hoj! lepší smrt, než dlouhé umírání!