MYTHUS.

Na strmé výši Araratu ve skalné sluji dumá kmet, kus kůže lví má místo šatu, skráň bledá tají stopy let,

vous šedý splývá v proudy vlasů. Tak od starých zde sedí časů, na oblohy i země krásu zří okem snivé lahody,

a dívá se, jak v různé strany v dál pod ním spějí karavany, jak táhnou mraky větrem hnány a dějin duchem národy.

Co bouří jeho ňadrem zmítá, co myšlenek do věnců svil! Ve hvězdné knize nebes čítá a slýchá živlů jek a kvil;

jej v myšlenkách čas nezastaví, ruch žití jeho neunaví, zrak jeho, slunce paprsk žhavý, vše mihem jedním přehlédne.

Jak žluté listí v podjeseni, tak před ním lidská pokolení jdou bez cíle a zastavení do věků tůně bezedné.

A nad ním zlatá lampa visí, svit její stajen krystalem, své paprsky s ním hvězdy mísí i luna v běhu nestálém;

a šedý mech i shnilé kmeny, a krápníkové skalní stěny jsou rudým nachem vyzlaceny jak sluj, v níž bydlí čaroděj;

kmet stále touží, stále bádá, v své mysli dějin nitky spřádá, ať jasná noc, ať živlů váda, vždy tká v svém nitru starý děj.

Strom nádherný se nad ním sklání a jeho listí svěží šum jej skolébává bez ustání do nových snů a nových dum.

Jak větve výš se rozkládají a v mlze ztráceti se zdají, v nich veliké se hnízdo tají, kamž nedoletne orel sám;

když vrátí jaro květy stromu, tu v svitu blesků, v bouři hromu pták rajský slétá k hnízdu tomu a zlatá vejce klade tam.

A slunce čaruplnou mocí, kde jeho svit se zamihne, z každého vejce v svaté noci se zlaté ptáče vylíhne,

a když se k bědné zemi řítí hlad, bída, války vlnobití, smrt, jež se nikdy nenasytí, když morným křídlem zašustí:

tu vstane kmet a úsměv hraje mu kolem tahů kouzlem máje a z hnízda v světa šíré kraje své zlaté ptáky rozpustí.

A oni letí šírým světem, na chýš, kde bydlí chudina, si sednou unavení letem, jak v jizbě k ohni rodina:

a sotva sednou, v síňce šeré, nechť sníh i vítr v okna pere, juž kvetou sny a báje steré, juž pučí dávné pověsti,

a s kolem kolovrátku letí dny mládí starým do paměti, co s milenkou hoch ve objetí sní o lásce a o štěstí.

A oni letí pode krovem do chudé jizby básníka, a zašveholí vlídným slovem, jež srdcí brány odmyká;

co touží, myslí, dumá, cítí, vše v duši jeho v požár vznítí, že nadšení na čele svítí mu jako hvězda východní,

že duch se v tonech písně houpá a křídla v krásy moři koupá a v šero dějin lidských stoupá při poesie pochodni.

Na chmurné čelo myslitele svá křídla zlatá položí, šum jejich praví: bádej směle a světy dám ti v podnoží!

Kam snesou se, tam lidstvo blaží, cíl stanoví těm, kdož se snaží, a výš až ráje ku zápraží nás hvězdným křídlem nesou zpět,

v nich roztaje i starců vráska, z nich šumí dětství sladká zkázka, z nich zvoní naděj, mír a láska, z nich pučí radosť v plný květ.

Ó duchu lidský, starče snivý, tys kouzelný ten čaroděj! jen dále v chýže, města, nivy své ptáky mythů vysílej!

Když s nebes orel poesie u tebe svoje skvosty skryje, nechť vlna času výše bije, ty hlídej lidstvu jeho ráj;

své zlaté ptáky vypusť v spěchu na bohatých i chudých střechu, dej sílu mdlým a slabým těchu, neb lidstvo žije, dokud báj!