Ty různé, pestré barvy lesa,
ten purpur, ta žluť krvavá
jsou pouze rudý oblek Nessa,
jejž zemi slunce utkává.
Ta škodolibá Dejanira
se v závoji mlh ukrývá,
šat Herakla, zem, těsně svírá –
a ona se jen usmívá.
Teď jako velkou na hranici
by vstoupla zem, tak v plápolech
to žhne, ba každé na větvici
ve javorů, bříz vrcholech!
To velká hekatomba země;
viz dřínů nach i brslenů,
tu růžově to plá, tam temně,
směs vločků, vln a prstenů!
Mha jako dýmu sloup se valí
přes ocúny, v nichž svítí luh,
jak závoji taj ona halí,
v nich rodí se nám nový bůh.
Zem plna plodů, plna skutků,
můž na svoji smrt klidně zřít.
Proč srdce naše má dlít v smutku?
My můžem zpívat, můžem pít!
Ať větry roznesou v kraj světa
třesk našich číší i náš ples:
My zříme v jara květ, v hod léta,
vstalť bůh, kde zhynul Herakles!