Jak šťastni jsme! Nám přáno nejvyšší,
ty myrtou zavděk vem, já cypřiší!
Kdo slunce chtěl, rád ještě po boji
se s hvězdami a lunou spokojí.
Ty myrtu vem, a pro mne cypřiš nech –
kdo vinen tím, že roste na hrobech?
Snad vrátí větví jeho teskný šum
mír duši tvé a blaho tvojím snům.
Pak jistě rov můj vzplane růžemi,
když budeš ty jen šťastnou na zemi!