Já, urážkám jenž zvyk, jenž nedoved jsem cenit
svou práci, slyším hlas, jak divně k srdci vnik,
zřím Lethe života se kouzlaplně pěnit,
já, urážkám jenž zvyk.
I chvím se v rozpacích a šeptám tiše: dík!
To jistě mýlka jest – tak nemůž’ se vše změnit,
však počkej, krásný sen jen trvat bude mžik.
Ať přijde, zahrady chci zatím, divoch, zplenit,
tu orchidejí změť, tam ananas a fík,
sta květů, plodů sta... jak mohl bych tu lenit,
já, urážkám jenž zvyk?...