Mých písní zdroji, který nepříteli
byls terčem urážek, že často bdělý
naslouchal tvému toku s šklebnou lící
a druhům zvěstoval pak vítězící:
Již vysýchá, již v písku, v bahně vázne,
již břehy pusté, řečiště má prázdné,
co nejdřív býlím zaroste a zmizí:
Teď tryskni znova v celé kráse ryzí,
jim šlehni v zrak, až oslepí je blesky,
v sta ručejích si hledej k srdcím stezky,
vzplaň duhami, kolíbej hvězdy v klínu,
tu zlaté záře pln a tamo stínů.
Spěj, val se, jásej v poskoku a tanci
na píseň píseň, ódu na romanci
a dithyramby letem k nebi hřímej!
Buď dobrodiním světu! S duší snímej
jho nudy, otrlosti, tísně, vedra!
Tvá vlna vlahou buď i chladem štědrá,
dej žebráku pít, dítěti a kmetu!
Měj v sobě perly a kol píseň květů!
A zrcadle pak všecku práci lidskou
se rozlij velkou řekou americkou,
jež majestátně ubírá se k moři
se svými ostrovy, kde květy hoří,
a s cedrů vývratěmi, s ptáky, sítím!
Tak písní má se rozlij mojím žitím
to jako slunce sklesni zvolna v tebe
a zhasni, takže vidouce plát nebe,
kol řeknou lidé: Byl to krásný západ!
A budou aspoň trnout, když ne chápat.