Ba my jsme žili, duše má, my žili
v tom objetí, v tom chvatném políbení,
v tom krátkém štěstí a v tom dlouhém snění,
v tom, čím se žije, zápasí a šílí.
V těch dlouhých nocích a v té krátké chvíli,
v těch pochybách, v tom sebe pochopení,
v těch obžalobách a v tom odpuštění,
kdy duch se chvěje, jásá, úpí, kvílí!
A nejvíc žili jsme v těch dobách, milá,
kdy první hvězda blankytem se mihne,
a v nocích, sám když umdlévá duch prací;
a ještě víc v těch mžicích, duše zpilá
kdy rázem pohár rozkoše si přihne,
a pak se v propast resignace kácí.