My nechcem! Propast v slovu tom je děsná!
Ať jeho píseň bouřlivá či plesná,
co nám je po tom; svoje uši
my zacpem, pak je rukou přidržíme!
My nechcem slyšet, ať si třeba hříme
a volá, křičí, pláče, buší!
My jednou řekli nechcem! a to dosti.
Co nám jsou jeho choutky, sny a zlosti,
my klid a svatý pokoj chceme.
Kdo volal jej? My nechcem rozuměti,
vše bludné jest a špatné, co chce pěti,
my napřed dávno rozhodneme.
Byť Ayschil, Milton, Dante – Nechcem krátce!
Já chápu zcela. Chrápe se to sladce,
nač lítat v bouři z plné klece?
Mlať do osla z největší síly svojí,
on nechce dál, když před bodlákem stojí,
a filosofem proti nim je přece!