My lidé vrahové jsme svého štěstí.

My lidé vrahové jsme svého štěstí. Jest štěstí zde – však my v ně nevěříme, a soustavně vždy něco vymýšlíme, co vraždí je, my nedáme mu kvésti.

Je v našich ňadrech celé naše štěstí, chce vzplát a zářit, my je zašlapeme tím, předsudek a domněnka co zveme, a v rozpuku je zdrtíme svou pěstí.

My lidé nedovedem’ snésti štěstí. Jak růže kyne – my ji uškubneme, jak ptáče zpívá – my je zakřikneme a ku jiné je ženem ratolesti.

My lidé nejsme ani hodni štěstí.