Na staré sny vzpomínám zas, to barev, zjevů vichřice, a hlava má je těžký klas v magickém světle měsíce.
Dost humoru a více hrůz, leč nad vším vládne starý vůz, kejklíře vůz. Den klonil k západu se již,
když do vesnice naší vjel, kůň jeden velkou táhl tíž a únavou se celý chvěl. Pod kůlnu krčmy zatažen –
A brzy panstvo vyšlo ven, ba, vyšlo ven. Vsí hřímal buben za chvíli a mládeže již nastal shon,
vždyť, jak se večer nachýlí a „Zdráva’s buď!“ odklinká zvon, se začne s pimprlaty hrát. Kdo na vstupné by chtěl se ptát?
Dej, co chceš dát! S vesnickou tenkrát mládeží jsem v první řadě dětí stál a hleděl, jak se v soutěži
rval s Kašpárkem pan principál. Jak v posled Fausta sebral ďas, v smích dětí vpad’, až dům se třás, Mefistův bas.
Já na dvůr vyšel mezi tím, vůz tměl se v stínu kolny skryt, mne lákal blíž, Bůh sám ví, čím, já musel blíže k němu jít:
V okénku malém svíčky zář a nad ní dětská, útlá tvář, tak sladká tvář! Já postřeh’ stůl i postýlku
a v rohu jizby kamínka a bílou viděl košilku jí zvolna sjeti s ramínka. Čtla v jakés knize, nevzhlédla,
tak smutná byla, pobledlá, tak pobledlá! A v duši mou pad’ celý svět mně neznámý až posavad,
nad vozu dveřmi tu jsem čet’, kam z okna mdlý se reflex klad’: „My cestujeme s Bohem.“ Tmou to plálo zlatou literou,
v noc plálo mou. V tom principálův drsný hlas mne vytrh’ náhle z dětských snů, do krčmy já se vrátil zas,
však v obzor dlouhých příštích dnů se podivný vryl nápis ten. Můj bouřil klid, můj plašil sen. Ó, divný sen!
To leta již, ba, skoro věk. Však v snu zřím kejklířský zas vůz, v něm dívčí tváře profilek, pln stesku, smutku, mdloby, hrůz...
Ach, dítě! Čísti v žití tvém! Co všecko chcem’, kam všichni jdem’, jak vše je snem!
Cookies on Poetry Cove