Byť strom si řekl desetkrát:
Já nechci více květem vzplát,
mne příliš rvala vichřice
a cuchal déšť a vánice,
a kámen mnohý sněť mou ranil,
a nikoho tu, kdo mne bránil,
já nechci kvésti nevděčníku –
přec musí v prvním jara mžiku
a v květu svítí jako dřív,
jsa světu kol a sobě div.
Byť básník řekl desetkrát:
Víc ruchem tvůrčím nechci vzplát,
mně příliš rvali jméno, česť,
mé mlčení buď jejich trest,
mne každý, kdo šel kolem, ranil,
a nikoho tu, kdo mne bránil,
já nechci tvořit nevděčníku –
přec musí v prvním tvůrčím mžiku
a písněmi plá jako dřív,
je světu kol i sobě div.
A byť by svět řek’ desetkrát:
Tvé květy, plod tvůj nechci brát,
dej násilím je nebo rád,
kol tebe půjdu v duši chlad:
strom pokvete a básník bude
dál tvořit; časem dítě chudé
si pod strom sedne a plod zvedne,
a při té písni kdos přec zbledne
neb zardí se. To stačí stromu
i básníkovi, žít jen tomu.