Pod skálu usedla si zamyšlená.
Byl v sklonu den a stromy se juž tměly.
Ty sivé oči její v dálku zřely,
laň u noh se jí pásla ochočená.
A věnec, v kterém slední květy mřely,
si sňala s hlavy, vedle pohozena
ve trávě píšťala... Ach, přes den celý
být Musou, kde by ráda byla žena!
Svět antiky se před ní v mlhu tratil
a sama cítila, jak doba nová
se hrne sem, jak v oblacích to duní.
Kéž nový svit by skráně její zlatil,
kéž by jen mohla najít pro ni slova,
a zůstat věrna mrtvých květů vůni!