Zapadly dveře – lampa vzplála,
jak vešel jsem, to nevím sám;
má Mladost jakby v koutě stála
a zvolna vstříc šla mojim tmám.
Vím, nejsou vůkol, jsou jen ve mně,
víc zaplašit jich neumím;
jak z doupat duše patří temně!
Ach, jindy zaplašil je rým.
Po stěnách knihy tam i tady
jak jindy hledí důvěrně...
Proč maska Danta z jejich řady
zří cize tak a příšerně?
Ach, tuším, takto vždy se dívá,
tak s výčitkou v můj patří sen,
když v duši mé se připozdívá,
sám v sobě nejsem spokojen.
Když všecky snahy oklamaly,
kdy nestačil ku písni vzlet,
kdy proti němu jsem tak malý
jak ten můj trpasličí svět.
A bůh ví, jak jsem na dno klesl
té hořkosti a snů těch zlých,
v tom druhý pohled zas mne vznesl
na podobizny dětí mých.
Pod obra ztemnělými rysy
se smála drobná jejich tvář,
já musil doufat jako kdysi,
já cítil v duši teplo, zář.
Tak může asi plavci býti,
když s korábem svým ztroskotal,
jen holé spasil živobytí
a maják shlédne s výše skal.
I cítí blízkost rodné chaty
a slyší ženy, dětí hlas.
Co moře vztek? Co všecky ztráty?
Svůj malý svět on našel zas.