Můj sonet dříve pták byl zlatoperý
jak bengali, jenž tuší sladkou štávu
uzrálých broskví, a jak plamen hlavu,
když pěje, noří v pralesů stín šerý.
Pak velký motýl duhokřídlý, který
nes’ lásky sadem na odiv svou slávu,
až střásaje pel hvězdný svého hávu
se tratil hvězdou mezi hvězdné sféry.
Pták zmizel, ulét’ motýl jako štěstí,
na duši padla žití svízel všecka
a srdce sotva v starostech si stýskne.
Však osud když je silnou zdrtí pěstí,
můj sonet basaltu je tvrdá pecka,
zkad myšlénky svit ostrý ve zrak blýskne.