Jaký to z hlubin se deroucí vzdech
v žalosti, zármutku, úzkostech,
až oko se tmí a vázne dech:
Můj bože, můj bože!
Jsi atheista a nevěříš;
však na srdci, na hlavě jaká tíž!
klesaje, zoufaje šeptáš již:
Můj bože, můj bože!
Jsi dítě tak prosté, tak věřící,
tvůj celý vzdor slza na líci
a vzdychneš jen s duší se chvějící:
Můj bože, můj bože!
Svou tíži neseš již řadu let,
tvé srdce je křemen, obličej led,
však udolán vzdychneš naposled:
Můj bože, můj bože!
Valí se osud jak temná noc,
cítíš tu drtící, smrtící moc,
však nikdo ti nepřijde na pomoc
a přece úpíš v temnou tu noc:
Můj bože, můj bože!
Před tebou zítra jak příšera zlá
ve tvář ti dechem hrozebným vlá,
bez vády šeptají ústa mdlá:
Můj bože, můj bože!
Hluboký vzdech ten, starý jak svět,
prostorem od věků do věků let,
Elohim! Adonai! z propastí běd:
Můj bože, můj bože!
Mučenník volal jej na kůl vbit,
kacíř jej křičel v plameny skryt,
zločinec, apoštol v stejný vzplál cit:
Můj bože, můj bože!
Dítě a stařec a vladař a rob
a trůny a trdlice, kolébka, hrob,
tím zní krov příštích i minulých dob:
Můj bože, můj bože!
Jaký to z hlubin se deroucí vzdech
v žalosti, zármutku, úzkostech?
Jsi-li přec, musí v tvůj zabouřit slech,
Můj bože, můj bože,
můj bože!