Pan biskup Turpín byl veselý pán, velmi rád po lesích honil; co často uháněl přes luh i lán, sluha již k oltáři zvonil.
Tu v divokém chvatu s vichřicí v let do města a s koně dolů! ve zmatku na sebe přehodil hned talár a ornát i štolu.
Pak roznícen, uhřát k oltáři spěl, a císař k pánům děl stranou: „Zas biskup v modlitbách celou noc bděl, tváře mu nadšením planou!“
A denně si Turpín vždy umínil, že vždy v čas pravý se vrátí, leč sotva jej šedý les zastínil, cítil to v žilách zas pláti.
A koně bod’ tryskem, zatroubil v roh, mhou, jíž se kouřilo jitro, uháněl hřímaje přes sráz i hloh, ach, s bohem, berlo i mitro!
Jednou pan Turpín se opozdil zas, tak pěkně bylo dnes v lese! i jezdil a střílel – v tom zvonu hlas větrem se v jeho sluch nese.
Obrátí koně a ujíždí zpět, k městu však daleká cesta! v biskupu ozval se svědomí hnět: „Hle, vida, jak bůh mne trestá!“
Ujížděl, co mohl. „To jistě sám ďábel mne vehnal v ty sítě, vždyť přece, duši svou do sázky dám, vyjel jsem časně a hbitě!“
Ulice prázdné – vždyť svátek je dnes. Turpínu oči se tmějí. Zase zvuk zvonu – i schvátí jej děs, slyš, s kůru žalmy již znějí!
I vejde v chrám Turpín utajiv dech, neví, zda věřit má zraku – smí ďábel řádit i v posvátných zdech? klame se v kadidla mraku?
U oltáře dokola kněží řad ve zlatém slavnostním hávě, ó jaký přízrak mu na duši pad’: v jich středu on v celé slávě.
To on jest, on Turpín, jenž u dveří zde stoje bázliv se dívá! Tam zpod mitry příval mu kadeří na ornát z brokátu splývá.
Pod nebesy císař s družinou svou jak vždycky v modlitbách klečí, a Turpín má zrak svůj zakalen mhou, strach jeho stále jest věčí.
Zatáhl žebráka, v koutek jenž klek’, v modlitbě hlavou jenž kývá: „Příteli dobrý, snad byste mi řek’, kdo svatou oběť dnes zpívá.“
A žebrák udiven nastaví sluch: „Jistě mne za blázna máte; to Turpín, biskup a císaře druh, vzácný muž pověsti svaté.“
U oltáře Turpín, děsivý klam, ku jeho rostoucí muce „oremus“ zpívá, jde sem a tam, k žehnání vztahuje ruce.
A jeho hlas má i postavu též, posuňky jeho i chůzi, a Turpín neví, co pravda, co lež, chví se jen ve spárech hrůzy.
V tom konečně „Ite“ zavznělo již, všecko se z kostela valí. Pan Turpín pospíší, ve srdci tíž, kde s Karlem dvořani stáli.
Jak vždy mu císař ruku svou dal, a bradou k pochvale kýval: „Řek’ bych, že bůh sám u oltáře stál, tak pěkně’s, Turpíne, zpíval!“
A mlčky pan Turpín sklopil svou tvář, dnes císaře nesnes’ zrak žhavý, a přísahal, pohlédnuv na oltář, doma vždy býti v čas pravý.
Cookies on Poetry Cove