Vy mrtví soudruzi mladistvých chvil,
kam jste se poděli? Sám jsem tu zbyl
a dál se dívám,
co jsou tu myšlenky, co je tu cit?
Vím, já jsem obelisk na poušti skryt,
vám ze sna zpívám.
To všecko, co pěji tu, chtěli jste říc’.
Mnohé snad líp než já, silněj a víc,
kdo za smrt může...
a tak vám do hrobu, co vaše jest,
házím tříšť rozbitých, zapadlých hvězd,
své bílé růže.