Ba ovšem nemyslili. Naše oči
zář plnila, než smrt je pro vždy stiskla,
z té radosti, jež ve srdcích nám blyskla,
jak slunce po noci když z mraků skočí.
Tak za vámi se naše touha točí,
tak duše o vás po zprávách si stýskla;
o rakev sotva první hrouda třískla,
se ptáme každého, kdo v stíny vkročí:
Jak pokračuje velké dílo naše?
Je lid náš silný? Bude v Čechách lépe?
Dřív směle ptali jsme se, teď již plaše.
Dřív bázní chvěli jsme se – teď již studem,
zář naše hasne, v tmě se octnem slepé,
a brzy po druhé již mrtví budem.