Dva druhy mrtvých každý má v svém žití,
jsou jedni pod zemí a druzí na ní,
však osudu hrou ti, které hrob schrání,
víc žijí nám než ti, kdo dýší, cítí.
Tak zrádné života je vlnobití,
že živí mrtví srdce tvoje raní,
co mrtví živí v tichém usmívání
ti žehnají a v tmu tvých kroků svítí.
Ó hroby v čerstvé, zarosené trávě,
oč lehčí jste než hroby v lidské hrudi!
oč nad vámi se lehčeji to pláče!
Vás víra překlene svou duhou smavě,
kdys Anděl lásky vzbudí vaše spáče –
však mrtvé v srdci nikdo neprobudí.