O hvězdách často slyšeli jste zvěst,
jichž kostry vyhaslé se kosmem nesou,
však světlo jejich živé jest,
jich paprsky se ve zraku nám třesou.
Let tisíc potřebují k sletu k nám,
vnuk chytá svit, když vyhas’ již zdroj záře,
lesk jejich mdlý se rouhá tmám
a kouzlí divy v jizbu samotáře.
Co duší láskou se tu opíjí,
co hvězd jim k tomu pochodněmi svítí,
však tyto lampy orgií
jsou pouze trosky bývalého žití.
Ty, který čteš zde, dobře rozuměj!
Co geniů, dnes mrtvých, kdysi žilo,
hrou náhody jen v snů tvých rej
mdlé světlo pozdě k tobě zabloudilo.
A šťastný jsi i v smutném odlesku,
co schází skutečnosti, zbásní šero.
Ó mrtvé hvězdy v nebesku!
Ó živá, plachá, lidská efemero!