Posluchačstva hasnou kroky chodbou dlouhou, ticho kolem; posledního světla toky nad podlouhlým chví se stolem,
kde na každém rohu miska, v jedné mozek, srdce v druhé. A co světlo okny blýská v prázdné síni anatoma,
mystickýma duchů rtoma chystaly se k hádce tuhé, dvě ty hmoty; jaký div! oživnuly mrtvy dřív.
V jedné misce hmota šedá plna žilek, spirál plna začne kypěti, se zvedá, v druhé rovněž jak by vlna
čerstvé krve spěla zase hmotou, která tmí se nachem, jak by jiskra žití v mase vychladlém se rozdoutnala,
hmota jak by láskou vzplála a se třásla touhou, strachem jako dřív, než hyb a ruch zastavil jí mroucí duch.
„Bídné srdce,“ z hmoty mozku hrdě se to neslo síní, „klidně patřím na tvou trosku, světa pánem já jsem nyní!
Jako automat teď bije tepna tvá ve ňadrech lidských; co tvá všecka poesie, co tvé touhy i tvé vzdychy,
co tvé naděje a smíchy? V bojích, větších, gigantických mozek lidský vítěz teď; kde máš na to odpověď?
Dosti dlouho srdce podlé ty jsi světem, lidmi vládlo, lásce, jediné své modle, šíleně vše v podnož kladlo,
co duch chodil po žebrotě halen v dumy a snů chmuru, skřivanem tys v sladké notě pod krunýři, pod sametem
zdobilo se sterým květem v lichocení trubadourů, jak bys všehomíra střed, křídlo ducha, jas a vzlet.
Zatím já se v tiché práci v kolébku myšlének změnil, v jejichž bludišti se ztrácí duch, jejž příval pochyb změnil;
vynašel jsem všecky bohy, v stát a obec lidstvo sdružil, zbystřil spící ve mně vlohy, našel oheň, spoutal vody,
spojil srázy, přešel brody, svaly prací v ocel vzpružil, chytil blesk, než k zemi spad’ Hesperidských ze zahrad.
Zneuznán jak mnich v své celi, vpředen pavoukem v své sítě, zkoumal jsem pud každý, ztmělý, jímž se starec chvěl i dítě,
přírodě, jež zubr divý řítila se na mne k boji, sáh’ jsem v kštici hrubé hřívy, přezvědu kruh nozdrou protáh’,
různý život v prvků hmotách vážil umu váhou svojí, v ňadru ryl jí, k srdci sáh’ pro drahokam v hlubinách.
Ze tmy dolů, z šachet studny výš mne lákala zář hvězdná, a já rychle v povzlet bludný křídlo svoje pozved’ z bezdna.
Slunce zastavil a zemi, určil pochod s hvězdic druží, mlžin plul jsem ručejemi, abych se tam s Bohem setkal,
sny, jež před věky jsem vetkal v empyrea zářnou růži, směle rozdrtil jsem zas, před věčnem se nezatřás’.
Co ty srdce v slasti lásky věků poutí jsi se třáslo, pokrytství já trhal masky, křísil světlo, kde jen haslo.
Tobě písně, tobě růže, tobě hudba sladkodechá, mně jen drsný úděl muže, který přemítá a badá,
v potu, dumě mře a strádá, mně žalářních stonů echa, skřipce, koly, kleští směs, Torquemada, Arbuez!
Hrdě nyní říci mohu: Já jsem dějinami světa! Já jsem stvořitel všech bohů i všech ďáblů, po vše léta
pokroků jsem pevnou osou, já tkám věčné lidstva dráma, rty všem vlažím pravdy rosou, bořím, abych stavěl znova,
palice jsem titánova, kterou sdružen Zev i Bráma! Života jsem velký div, myslím a chci: Vesmír živ!“
Odpovědít srdce chtělo. Pod okny v tom dole v sadu, kde se lilku loubí tmělo plné vůně, plné chladu,
zapěl sladký šept a známý v šelest listů, v ptačí pění van spěl stromů korunami, cos jak stajený smích hrálo,
jiskřilo a jen se smálo, sladký ševel – políbení! Srdce stichlo; zvuk ten hned postačil mu za odvet.
Cookies on Poetry Cove